Sobota 19.1.2013

Zase jednou jeden víkend, který se dopadl úplně jinak než měl.... Nic zlého netuše jsem se vyhrabala z pelechu v 8,30 a v klidu si udělala čaj. Ten jediný jsem po ránu stihla vypít, jinak až do odpoledne nic.

To sobotní ráno nezačalo dobře - na synovi bylo vidět, že je mu zle - páteční večer strávil s kamarády venku a zašel s nimi do hospody, kde vypil jen jedno pivo, už kolem půlnoci na něm bylo vidět, že je unavený, v pátek ráno se mu navíc ozval krk, takže ani do školy nejel. Naříkal na bolesti břicha a po 9. hodině jsme se sebrali a jeli na pohotovost. Nejdřív jsem se skoro zaradovala, že měla službu naše dětská doktorka, což se ukázalo nakonec jako hodně předčasné. Prohmatala mu břicho, naříkal, prý je měkké, maximálně se prý může jednat o zánět. Její doporučení – kupte iontový nápoj, po lžičkách, k tomu černý čaj vychlazený z lednice i s kousky ledu, nasadit imudon a ještě nějaký prášek.... Moc se mi to nezdálo, kluk seděl na lehátku zkroucený a pořád naříkal, doktorka se na něho podívala s výrazem – ani trochu bolesti nezvládne a kňourá – pro klid asi hlavně jejího svědomí přece jen rukou připsala do zprávy žádost o chirurgické vyšetření. Klukovi se evidentně z nemocnice nechtělo, potřeboval pomoc. Došli jsme tedy do čekárny, střídavě si 3 x po sobě sednul, lehnul, všechno špatně, bolest se nenechala ošálit. Na dveřích mají ceduli "neklepat", byla jsem rozhodnutá se vnutit sestře, až otevře, ale kluk už nebyl schopný čekat, zabušil velmi důrazně, až jsem vyjekla "ne tolik", ale splnilo to účel. Doktorka se zpočátku tvářila všelijak, ale pokynula mu, aby si lehnul a začala se mu věnovat. Hned si všimla modřiny nad pupkem – následek úderu z kickboxu. Co bylo nejdůležitější, okamžitě vydala pokyn k zavedení kapačky. Jakmile mu začala kapat, jeho naříkání rapidně ustávalo a začal komunikovat normálně. Doporučila také sono vyšetření, a abychom nečekali dlouho, protože měli zrovna i tam několik pacientů, přesunuli nás do jiné místnosti, lehnul si na lehátko a sestra mu zavedla další kapačku a přikryla ho dekou. Dostával se už do normálu, a protože na něho šlo spaní, začala jsem myslet i na jiné věci a honem se sbalila a potichu vypadla. Zaparkovala jsem totiž na nemocničním parkovišti, které je placené, ovšem v tom fofru jsem nechala peněženku doma a po kapsách našla jen pár drobných, takže jsem se bála, abych vůbec odjela. Letím k autu, najedu k automatu a bum – měla jsem 20 korun v pětikorunách, nj, jenže tento automat je naprogramován pouze na deseti-, dvaceti- a padesátikoruny.

Co teď, v sobotu dopoledne, nikde nikdo.... Najednou vidím přijíždějící autobus, rozešla jsem se jeho směrem, protože na konečné každý řidič má pauzu. Kolem autobusu šel nějaký pán, tak na něho volám a měla jsem štěstí, měl kýženou dvacetikorunu a směnil jí se mnou za ty 4 pětikoruny, hurá, mohla jsem vyjet, nemocnici objet spodem a zaparkovala jsem na předním parkovišti, kde není žádný automat. Pospíchala jsem zpět na chirurgickou ambulanci, sestra mě ochotně pustila za klukem, tomu už dokapávala kapačka a vzápětí poté už si mu zřízenec přistavil pojízdnou židli a jeli jsme na sono. Bez čekání byl hned na řadě a jeli jsme zpět. V ambulanci měli mezitím napilno, bylo slyšet naříkání jiného pána, navezli 2 pojízdné vozíky plné hadiček a různých přístrojů, no jak v nějakém filmu. Jiříkovi dovolila doktorka ještě ulehnout na to lůžko, což byl rád, už byl unavený, ale hlavně už se rapidně zklidnilo břicho. Pána zřejmě kvůli nějakému zákroku uvedli do krátkého spánku, probouzeli ho a pak už došla řada i na nás, dostali jsme papíry na dětské oddělení a po svých jsme se přesunuli o pár baráků dál. Na dětském si po nezbytné sesterské proceduře pacienta převzali a já musela čekat na doktorku, která ale měla povinnosti na porodnici. Vytáhla jsem si z batohu nějaká lejstra a pustila se do čtení německého textu, abych si zkrátila to čekání a zaměstnala zlenivělé mozkové závity, moje němčina už je velmi slabá. Ještě jsem se zajímala po telefonu o dění doma, protože dcera mi předtím hlásila, že i její pes je nějaký divný, ocásek dolu, jinak si ho nosí krásně zakrouceně nahoru, proto se nám všem tak moc líbí. Naštěstí se už také lepšil a ocásek už měl v obvyklé poloze. Najednou přiběhla sestřička, co nás přijímala a s úsměvem od ucha k uchu povídala – on usnul s medvědem v náručí J Musel na něho být pohled, 16 letý kluk vizáží pomalu už jako dospělý a hajá s méďou na dětském.... Asi po půlhodině se objevila sympatická mladá doktorka, na porodnici vše v pořádku a začala vyplňovat své papíry. Dokonce se vyptávala i na jeho povahu a byla spokojená se svým přívlastkem "svéhlavý", což jsem jí odsouhlasila. Nechají si ho prý na dětském lůžkovém oddělení minimálně 2-3 dny, jednak aby se znormalizoval a aby v sobě udržel jídlo, no a aby mohli zasáhnout, kdyby se stalo, že by někde uvnitř začal krvácet, protože brala stejně jako doktorka na chirurgii v potaz ty údery z kickboxu. Při odchodu doktorka nakoukla na JIP a kluk byl vzhůru, pozdravili jsme se a viděla jsem, že tam na každé posteli leží velký plyšový medvěd. Volal na mě – mami, nech mi tady ten můj mobil – myslel, že už jsem zpátky z domova a přivezla jsem mu ho. Paní doktorka ho vyvedla z omylu a já radši hned dodala, že dřív než za 2 hodiny to nestíhám. Po natankování konečně doma – ve 14.15! Hladová jak čuba baskervilská, honem jsem popadla pytlík se směsí těstovin a houbové omáčky a slupla to celé, byť píšou na obalu 3 porce, ale chtěla bych vidět, že by se z toho 3 lidi najedli.... Samozřejmě jsem si jídlo vzala k počítači, kde jsem se krapet zdržela, je to mor. Dcera se na bratra vyptávala, aby dala zprávu jeho kamarádům, protože ti z toho byli docela vyplašení. A pak mi jen tak mezi řečí sdělila, že odjíždí do Kamenice. To se mi nezdálo, říkám – promiň, ale tvůj bratr se mě ptá, jestli může a ty přijdeš, že prostě mizíš.... Ona myslela, že když on – z jejího pohledu - automaticky může, že ona taky.... Vysvětlily jsme si to, nerada jsem jí nechala jet, protože se obléká jak na motýly a ne do zimy, nakonec to časově vyšlo tak, že jsem jí svezla na bus, který jí jel v 16.42 a já pokračovala směrem Kaufland, abych koupila synovi doporučenou Magnesii bez bublinek a dceři zase její jáhlové vločky, jogurty, tvaroh, mléko, přibrala jsem v akci pytel granulí na pamlsky, na ty se hodí ty laciné barevné, jinak psi dostávají jako hlavní žrádlo granule od Calibry. V nemocnici jsem tašku předala sestře, je zákaz návštěv kvůli chřipkové epidemii, sice jsem tam viděla nějaké boty návštěvníků a sestra mi prý syna pustí na chodbu, ale to jsem nechtěla a frčela raději domů do tepla. Po 19. hodině najednou na telefonu dcera, jestli bych pro ni nepřijela k vlaku, že už je na cestě domů, zmrzlá na kost. Omlouvala se, že budu muset plácat benzín, ale bylo mi jasné, že už jí musí být hodně zle, když mě o tohle prosila, nedělala jsem z toho vědu a sjela pro ni, i když jsem se bohužel trochu opozdila, ale konečně se dostala domů do tepla. Byla to zase taková protivná zalejzající zima a auto jsem stejně měla už 2x za ten den venku, té třetí cesty jsem nelitovala. Ani jsem se nedokopala k nějaké pořádné práci, a když jsem pocítila únavu, raději jsem zalezla pod peřinu. Jak dnes, v neděli, dcera řekla, tu sobotu by bylo potřeba vymazat, měla ten den také divný. Můj výraz pro takové dny – ten den měl nebejt.