Moje první zkušenosti s dočaskou - úvod

1.den s Ájou u nás.

Ajanti - kříženka německého ovčáka z východu Slovenska, původně od OZ Východoslovenské labky. Tady u nás v Čechách je od začátku r. 2022, bohužel slečna, která si jí nechala přivézt, si jí nemohla nechat a fenku jsem vyzvedla u jejích rodičů 16.11.2022. Její velké plus - velmi ráda jezdí autem, jen jsem otevřela kufr, chtěla z místa vyskočit, se zadkem jí pán pomohl a celou tříhodinovou cestu k nám na sever jsem o ní nevěděla. Doma nechtěla z auta ani vylézt, po krátkém okolkování jsem jí raději vzala do náruče a vyndala. 

Je to velká psí holka, odhadem tříletá a strašně hubená, při hlazení trpím, přejíždím rukou po jejích žebrech, naštěstí má dlouhé chlupy. Není to vina útulku, ani předchozích majitelů, může za to její citlivé zažívání, které se projevuje tím, že jak jí něco nesedne následuje průjem. Bohužel je u ní vysledována alergie na kuřecí. Dostala jsem k ní granule, které jí jediné sedí, troje doplňky stravy a celou výbavu včetně pelechu. Opečovávaná byla dobře, ale jak psala paní, která pomáhá psům najít domov zde v Čechách, návrat zpět mezi to velké množství psů by jí psychicky rozhodně nepomohl, právě naopak, je to citlivá holka, stejně jako moje fenka odtamtud (mám jí rok) reaguje i byť jen na zvýšený hlas pokorou, plácne s sebou na zem a nejraději by nebyla. V útulku strávila před adopcí skoro rok a byla to její záchrana, že odjela, hubla tam a trpěla psychicky, on ne každý pes útulek zvládá. A to byl vlastně ten důvod, proč jsem nabídla dočasnou péči, také nezvládám kolektiv, kdepak, bič a pryč, jenže já můžu, ona ne. 

Venčení na vodítku zvládá, občas zatáhne a hlavně jí zajímají některé vchody do baráků, akorát nevím zda by tolik chtěla na návštěvu nebo to je zájem o pachy a třeba v těch vchodech cítí další psy. Ke psům nekonfliktní. Mám doma 4, se třemi jsem jí postupně seznámila a nebyl jediný problém, což je hodně dobře, protože mám 3 feny a psa. Se psem a s větší fenou Ritou (tou ze stejného slovenského útulku) na pohodu, i si chtěli hrát. S malou fenkou (12 kg) to bylo trochu jiné - Aminka šla hned zvesela do kontaktu a chtěla se seznámit, reakce Áji - koukala po ulici sem a tam a Aminky si nevšímala, doslova jí přehlížela jak širé rodné lány a jakoby chtěla říct - co s takovým prckem. Na procházce v klidu, i k tomu náznaku kočkování došlo, to jsem byla ráda. Moje Amina je totiž doma miláček největší, ale venku od té doby co jsem přivezla Ritu, začala napadat každého psa, kterého máme potkat, je to o hlídání a velkém korigování z mé strany, naštěstí z větších psů má respekt. S nejstarší fenkou (16) nemá smysl jí seznamovat, ta by se jen příšerně rozštěkala a byla by zbytečně v nervu.  

Co mě zarazilo - že ani po roce není úplně zvyklá na jméno. Mně osobně Ajanti nejde z pusy, je to absolutně neznělé a na 3 slabiky, takže jsem ráda za synovu poznámku -  říkej jí Ájo. První věc, kterou tedy budu "učit" - aby si zvykla reagovat na jméno na první dobrou. Umí sedni / lehni. U sedni - nevydrží, furt by vyskakovala, kór když tuší, že mám v ruce něco dobrého, další věc na trénování. Naštěstí mám kamarádku, která to se psy umí a rozumí jim, brzy se sejdeme a dostane se mi od ní cenných rad jak dál, přece jen mám své psy vedené "jen" jako společníky. 

Jinak je to rozená "Keliška" - postel mám těsně u okna, už jsem musela odhrnout upravenou záclonu, aby mohla lépe vidět a každou chvíli je opřená předníma hohama o parapet a zkoumá co se děje na ulici.  

K lidem je milionová, pevně věřím a doufám, že se podaří najít toho správného páníčka pro ní, zaslouží si ho. A já se budu snažit jí nepokazit.