Neděle 23.12.2018. Přišlo mi jako dobrý nápad spojit návštěvu Prahy s návštěvou útulku v Troji, zrovna probíhal den otevřených dveří. Mohutný pán s vousem nám dal jasnou informaci – nad ním hala s hady, další haly – psi a ještě dole koně. Šly jsme se tedy podívat na hady a lekla jsem se hned kousek od vchodu – mohutná krajta vzbuzovala víc než respekt, ono další hadi ostatně také, to nejsou zvířata pro mě. Za chvilku jsme už kráčely kolem venkovních voliér, hned první byla obsazena opeřenci, bylo vidět, že jim venkovní prostředí svědčí, jejich barevné peří zářilo. Voliéry se psy, dobrý. Horší byly haly se psy, vstoupily jsme opatrně do první a praštil nás do nosu těžký vzduch. V jiných halách to bylo lepší, tam nechali otevřeno a průvan, chápu, že všude nemohli kvůli zdraví psů. Venku nám při východu z jedné haly přišla do cesty ohrada se dvěma ovcemi a kozou, bečely a mečely, to nás pobavilo, bylo to milé zpestření. Blížily jsme se k další hale a už se mi svíral krk, začalo to na mě padat a měla jsem problém rozdýchat další psy bez domova, kor když člověk na vratech čte poznámku: "nerad se vrací do kotce" a za mřížemi mohutný velký pes, evidentně nešťastný bez svého pána. Naštěstí nebyly všechny kotce plné, ale přesto.... Jeden útulek a tolik psích dušiček toužících po svém člověku. Mně stačily pohledy jen těch pár psů, kteří mě pár sekund vnímali a koukli na mě jakoby s výrazem – ty si mě také neodvedeš... Trochu nás udivili ostatní návštěvníci, kteří klidně strkali ruce k mřížím a psy hladili, asi se sešli zrovna odvážní milovníci/znalci velkých psů, my z nich měly respekt a jen rychle prošly. Venku jsem zaslechla lidi ptající se na malé psy, vrátily jsme se tedy k hale kousek od vchodu do útulku a překvapilo mě množství malých psů, spíše starších s nejrůznějšími poznámkami, např. brání si jídlo, nevrlý, nevidí, neslyší apod. Nevím no, tohle nepochopím, doma máme dvě seniorky (14,5 a 12,5 roku) a neumím si představit, že bych je měla opustit, něco takového by moje vnitřní já nikdy nedovolilo, a kdyby se mi měly holky ztratit, do konce života bych je měla před očima a vyčítala bych si to. Hledaly jsme koně a našly pod útulkem v další hale a to bylo úplně jiné kafe, to mi došlo až na místě, jednalo se o koně policejní. Krásní byli, s jiskrou v oku, všichni hlavy z boxů, hladit se nechali, úžasní. To mě vrátilo do normálu, ze psů jsem byla nešťastná, tady jsem pookřála. Pořídila jsem i pár fotek a dokonce jednu použila do vánočního přání.
Praha se pro mě nesla v duchu: do třetice ..... Procházely jsme Václavákem, zaujaly mě velké jeřáby za ohradou a musela jsem se jít kouknout vyřezanými otvory na stavební ruch, dělníci opravdu pracovali, moc dobrý nápad, a jaksi jsem si nevšimla, že je konec chodníku a hamtla jsem do prázdna, to jsem ustála. Na Staroměstském náměstí se dostat v poledne od orloje, neskutečný dav lidí, který se rozpohybovával velmi velmi pomalu, to jsem ještě snad nezažila, koukala jsem nahoru a snažila se fotit a zase – kvůli trhovcům nějaké kabely přikryté dřevěnými dlážkami, já je neviděla a málem zakopla. To nebylo nic proti tomu, co se mi povedlo při nastupování na z mého pohledu minibárku, která převáží lidičky přes Vltavu. Přišla mi opravdu velmi malá na tak velkou řeku, udiveně jsem nastupovala, nekoukala pod nohy a samozřejmě bum, už jsem klečela na palubě a viděla nebezpečně blízko mé hlavy druhou stranu bárky a pod ní vodu...až mi blesklo hlavou "já snad přepadnu do Vltavy", naštěstí mě převozník už držel pod paží a pomáhal mi vstát, to zase byla ostuda. Dcera jen s vyděšenýma očima poznamenala – mami hlídej se, to už je potřetí....
