Peškový víkend

Páteční večer nezačal dobře. Přijela jsem domů, vypustila do té doby zavřené psy /ani jedno z dětí nebylo doma) a bez proběhnutí spěchala autem s Lajkou a Šerym na trénink. Na odložení psů jsme využila pytel s pískem a k němu připnula vodítka psů. Daly (samé ženské, jak jinak) jsme se do stavění překážek a já se hrnula k houpačce. Na místo jsme jí s Jiřkou donesly, doběhla jsem pro to spojovací železo a na chvíli u houpačky osaměla a napadlo mě dotáhnout to sama do konce, což nebyl dobrý nápad. Houpačka je masívní, těžká, takže při mém pokusu dostat ono železo na místo a upevnit šrouby mi spadla na ruku a v tu chvíli jsme měla co dělat, abych nezařvala bolestí. Nj, ale mohla jsem si za to sama, tak nic, zatnula jsem zuby, ruku vytáhla a zhmožděnina se hned začala zabarvovat. Jako vždy v podobných situacích, pokoušela jsem se ruku promasírovávat a pohybovat s ní co nejvíc, aby nezatuhla a litovala jsem, že s sebou nemám nějaký gel nebo Alpu. Parkur byl nachystaný, přišla řada na mě s Lajkou. Rozeběhly jsme se docela dobře, najednou jsem zaznamenala velký pokřik a prý pes volně. Jasně, že se jednalo o mého Šeryho, ten janek urval karabinu u vodítka, holt mě s Lajkou chtěl dohnat či co a bylo vymalováno. Použila jsem tedy Lajčino vodítko a jeho uvázala venku před halou, jinak to nešlo. Moje chyba - jak není vylítaný, tak není použitelný. Trénink pokračoval a Šery se opět objevil na scéně. Ukázalo se to, že v první řadě musím toho psa něco naučit doma, pak se teprve někam hrnout. Má prý velmi silný oční kontakt, takže se zaměřuje pouze na oči a nevidí překážky ani nic jiného. Když jsem sledovala pak Alici s její Jupinou, to byl koncert, tam je vidět, že se psovi věnuje a ví, jak na to, Jupina přesně ví, co má dělat. Uff, to bude práce, teď jak na to, když chybí zkušenosti a knížky si kolikrát odporují. To ještě nebyl konec - Lajka mi několikrát odmítla skákat a při dnešním zamýšlení se nad příčinami, protože trenérka mi nevytkla špatné vedení (naopak nabídla, ať se k ní připojím, že bude kupovat své starší fence něco na pohybový aparát), se mi před očima objevil obrázek, jak začátkem tohoto roku přestala podobným způsobem skákat Baruška a na veterině byl vyřčen ortel, že už to nebude na sportování, že už může mít potíže buď se zády nebo se zadníma nožkama. To mi opravdu na náladě nepřidalo, vzala jsem si Lajku letos v květnu jako šestiletou hotovou agiliťačku a doufala, že pár závodů dáme, tak 2-3 roky aspoň a potom už veteráni. Může to být předčasný závěr, aspoň doufám, Lajka každý den při venčení lítá za míčkem jak divá, také nevím, jestli jsme jí uhlídali a kdyby byla březí.... to se ukáže až koncem listopadu na sonu. V sobotu ráno jsem je vzala na procházku, ovšem Šeryho jsem vypustila bez vodítka, takže letěl jak střelený, naštěstí nikde žádné auto a do lesíka je to pár kroků. Oba čekali na míčky, hodím Lajce, Šerymu a Lajka se vrací bez míčku a kouká na mě jako kde je??? No kde by byl, na stromě.

Použila jsem větev ležící na zemi, po chvíli se zadařilo a mohla jsme dál házet. Nj, ale kam se ztratila Baruška? Stojím u lesa a opravdu volám jak na lesy, až za dobu se objevila a je to opravdu pohled k nezaplacení na běžící starší jezevčici, má pěkně zbarvený kožíšek, při běhu ta maska a náprsenka hezky vyniká. Za chvíli se zase vytratila, znovu volám a odpoví mi paní, co šla kolem s JRT na vodítku, že už běží. Nečekala jsem, co bude následovat. Šery pustil na chvíli míček z tlamy (svůj míček nosí a nepustí, musíme zapracovat na přinášení), rozeběhl se k JRT a pomalu ho napadl, odvolání nefungovalo, musela jsem se k němu rozeběhnout a pak teprvě odběhl. Nezbyde mi než se vrátit ke stopovačce a já přitom preferuji vylítání na volno. Na louce u kaple hážu Lajce míček, rozeběhnu se a škub - krk. Nechci peškový víkend, musela jsem si sednout a vypsat se z toho, Šery mi vlezl na klín, teď si dokonce lehnul, čumák u klávesnice, zadní nohy mu visí dolu, ale hlavně, že je u člověka a člověk se mu musí věnovat, uličník jeden. Copak se na něho můžu mračit?