Jak potěší "cizí" neštěstí

Dnešek mohu nazvat: Praštěná matka i syn aneb jak "cizí" neštěstí člověka pobaví a pomůže. Při tom denním shonu jsem koukla oknem ven a poletující ptáčci kolem krmítka mi připomněli, že už by potřebovali doplnit zrní. Bafla jsem tedy pytlík se slunečnicovými semínky a opatrně vylezla po schodech na zahradu. Proč píšu opatrně - 1. prosinec a i u nás na severu v tom našem nízko položeném a kopci chráněném Děčíně bylo po noci bílo. Sypala jsem slunečnici a chtěla se podívat nakolik je krmítko plné, nj, jenže letos jsem krmítko přidělala ke konstrukci na věšení prádla hodně napevno a hlavně výš, inu co, povyskočila jsem jednou a po dosypání jsem si vyskočila ještě jednou a BUUUMMM, já blbec zapomněla na tu kovovou konstrukci nad hlavou, navíc s úchytem na houpačku.... to byla šlupka do kebule, to byla bolest.... Opatrně jsem pospíchala domu nadávajíc si horem dolem a při lití francovky na hlavu jsem synovi líčila, že většího blbce dnes neviděl. Propalovala jsem si hlavu dál francovkou a syn vyprávěl, že se mu tenhle týden v posilovně stalo něco podobného. Jeho oblíbená lavice s něčím byla obsazená, šel tedy na jinou vedle, která je trochu jiná rozměrově, sedl si a začal cvičit a šel horní polovinou těla dozadu dolu stejně jako na té první lavičce a bum - jo, praštil se do hlavy také o železo. Mě to i přes vlastní bolest rozesmálo a kupodivu se mi v tu chvíli i trochu ulevilo, paradoxně. Syn své vyprávění zakončil větou - máš praštěného syna, odpověď byla nasnadě - a ty máš praštěnou matku. Není nad poklidný sobotní den.