Ve znamení: kouř – transbordér – Hamrštejn – Dům řemesel – pád do potoka – orloj J
S Janou a její Bessïnkou jsme se sešly už ve vlaku v Děčíně a malý zádrhel nás potkal už na zastávce v Březinách – vlak začal krapet smrdět kouřem, dle slov průvodčí jsme jeli dál nakonec na druhý motor a v Kryštofově údolí jsme vystoupily o 14 minut později, to nám ale nevadilo, Pavla se svou Emilkou na nás už čekala a po vzájemném přivítání jsme spolu s našimi čtyřnohými miláčky mohly vyrazit do přírody. Můj Šery byl naprosto nadšený a spokojený pes, konečně výlet, 2 cizí fenky, co víc si může takový pes přát? Netrvalo dlouho a došly jsme k transbordéru,
který z nás tří znala jen Pavla, která nám suverénně předvedla hladký přejezd přes říčku Rokytku. Pochybovala jsem, že do té klece dostanu Šeryho, neměl s tím problém, viděl v kleci Janu s Besskou a už tam byl a jely jsme. Janě se to natolik zalíbilo, že si dala ještě jednu sólu jízdu. Je to z mého pohledu úžasná věc, není potřeba žádné velké síly a člověk je natotata na druhém břehu, klobouk dolů před těmi, co to vymysleli a zrealizovali. Jenom kousek nad říčkou je zřícenina hradu Hamerštejn, kam jsme se vydrápaly po zážitku nad vodou. Hamerštejn mi připomínal Děvín u Hamerského jezera, jen krapet zmenšený. To místo má své kouzlo, vůbec nevadilo, že nejsou kvůli stromům žádné výhledy do kraje. Měly jsme štěstí, že jsme tam byly úplně samy, posilnily jsme se u pořádného stolu, dalo by se to nazvat přímo piknikem. Prošly jsme celý prostor hradu, zameditovaly nad těmi, co hrad kdysi postavili, co kamenů museli vynosit, aby tento hrad vybudovali. Vydrápala jsem se i po jakémsi bývalém schodišti nahoru ke zbytkům věže, dovnitř věže už jsem se nedostala, chtělo by to více šikovnosti, méně let a kil, raději jsem se pozpátku vrátila na zem.
Ze zříceniny Hamerštejn jsme se vrátily k transbordéru a užily jsme si znovu jedinečný způsob přesunu přes říčku. Jana dokonce vyzkoušela jak bude Besska reagovat, když by jí chtěla ujet, Besska se samozřejmě nedala a paničce dala najevo, že to by nešlo. Zpět jsme nešly lesem k nádraží, prošly jsme celou vesnici, kde jsme obdivovaly každou chvilku nějakou pěknou chaloupku a snily o tom, že by nějaká byla naše. Míjely jsme Dům řemesel a Jana měla zájem se zajít podívat. Dostala jsem do ruky vodítko, na jehož konci byla Beska, ta se ale nechtěla hnout z místa, zrovna pražilo sluníčko, neochotně se tedy přemístila asi o metr a já se mohla s Pavlou schovat do stínu. Po Janině návratu se šla dovnitř podívat Pavla, pohlídala jsem její Emilku a všechno v pohodě. Chtěla jsem pohled, zamířila jsem tedy do onoho domečku i já a vodítko se Šerym svěřila Janě. Domeček plný keramiky, vybrala jsem pro svou kamarádku malý zvoneček, které sbírá, nakoukla do všech místností, koupila pohled a spokojená se vracela k naší minivýpravě. Jana s Pavlou už mě netrpělivě vyhlížely a přivítaly mě slovy, že takového závisláka jako je Šery snad ještě nepoznaly, Jana ho musela držet přímo za postroj, protože jak jsem jim líčila už předtím, on se dokáže vyvléknout z jakéhokoliv obojku/postroje, protože nemůže vydržet bez paničky. Jeho jančení z radosti, že jsem zpět, bylo velké a vzápětí mělo nečekané pokračování. Kousek od místa, kde jsme na sebe vzájemně počkaly, teče místní potok Rokytka. A Šery se najednou rozhodl, že se potřebuje napít, měla jsem ho připnutého k pasu amortizérem a jak nečekaně zatáhl celou silou, nezvládla jsem ho zadržet a letěla za ním dolu po tom kamenitém břehu, v setinách sekundy jsem věděla jediné, že nechci spadnout, že se musím udržet na nohou... Po břehu se mi podařilo seběhnout rychlostí blesku a při pohledu na vodu se mi nechtělo zarýt se nosem do dna, udělala jsem tedy ten rozhodující krok a nohou skončila v potoku. Musela jsem se začít smát, holky si oddechly, že to neskončilo úrazem a líčily mi co viděly a Pavla konstatovala, že by ten břeh normálním krokem nedala. Kryštofovo údolí bude pro mě spojeno už navždy s tímto krkolomným sešupem do potoka J Posilnily jsme se v místní restauraci přímo naproti malému místnímu orloji
a náš malý výlet spěl ke konci. Holky mi poskytly k nahlédnutí své turistické deníky, asi si nějaký budu muset také pořídit, líbily se mi moc. Pavla odjela s Emilkou autem a my s Janou se vydaly na nádraží. Cesta do Děčína proběhla už bez problémů, jen nás trochu potrápil studený vzduch z puštěného větrání, nebylo to chvílemi příjemné. Rozloučila jsem se s Janou a její Besskou a se Šerym jsem se vydala k domovu. Počasí nám vyšlo, nálada byla báječná, psi si to užili s námi, spokojenost na všech stranách.