Až se sama sobě divím, že jsem takový blázen, že jsem tam jela. Kam? Na psí výcvikový tábor pořádaný liberečáky v Ledečku, na břehu Sázavy. V dubnu jsem už poněkolikáté narazila na jejich nabídku http://www.vycvikpsuliberecko.cz/ a sebrala odvahu a přihlásila se. Důvody byly 3 - že bych se postarala našemu čtyřletému psovi o nějakou zábavu, tábor byl cenově přijatelný a jen 4 denní i s cestou, což mně bohatě stačilo a také turistika - dostat se na chvíli z Děčína pryč. Účastníci tábora se všichni tak nějak znali, s tím jsem počítala a nevadilo mi to, jsem tak trochu jezevec, vystačím si sama. Co mě rozesmávalo - údiv, že jsem přijela "až" z Děčína (většina byla zřejmě z Liberecka) a vlakem.... přitom šlo jen o jednoduchou cestu - cca 4 hodiny a 2 přestupy a cena díky IN kartě lidová - 185 Kč za mě a 60 Kč za 2 psy. Autem bych to za takovou cenu nedala a navíc musí stát v garáži, propadlá technická. Stan jsem balila večer před odjezdem, od loňského dubna, co ho doma už mám, byl rozložený v synově pokoji na volné posteli a logicky vyvstal problém, jak ho dostat do toho obalu zpět. Návod sice polopatický, jen jedna kresba nebyla tak úplně jasná, nemohla jsem to vzdát a zkoušela a přemýšlela a bingo - stan zabalen a mohla jsem pokračovat, nepřipustila jsem představu, že si budu muset platit ubytování v hotelu čistě z finančních důvodů - stan stál 450 Kč, tak ať ho taky krapet využiju, že jo, takhle by mě tolik stála pomalu jedna noc. Obávala jsem se toho stanování, nikdy jsem nic takového nepodnikla, také panovala obava ze stavu mých zad a ono dobrý. Poohlížela jsem se ještě v úterý v JYSKu po samonafukovací karimatce, pětistovku se mi za ní dávat nechtělo a štěstí mi přálo, ve středu při posledním nákupu v Albertu jsem obhlížela regál s věcmi na sport a turistiku a ejhle - karimatka v akci za 348 Kč a vyplatila se mi, záda přežila, pomohla jsem si určitě i poctivým cvičením při ranním venčení hezky stranou uprostřed travnatého porostu. Nejhorší bylo počasí, panovala více jak 30.stupňová vedra a my v tom hicu opravdu cvičili na vymezeném place, jakoby na cvičáku a i psi odpadali a Šery se už ke konci vzpíral, když jsem ho táhla mezi provazy. V pátek jsme měli za sebou 2 výcvikové hodiny, pro nás dost náročné, protože nejsme zvyklí pracovat, a najednou přišla cca půlhodinová přeprška. To by jeden nevěřil, jak ti psi, kteří byli každou chvíli namočení v řece, pospíchali do stanu, aby náhodou nezmokli
a přímo usilovně spali. Čekala jsem, jestli stan tu vodu udrží, naštěstí to nebylo až tak strašný, přežil a my v suchu, hurá. Bylo 17,20, vykoukla jsem ven, prádelna hadr, táhlo mě to ven, do přírody, nechtěla jsem tam na place jen tak lelkovat a čekat na noc. Po posilnění jsem do batohu naházela pár věcí, hlavně vodu pro psy i sebe a vydala jsem se s těmi svými chlupáči po červené TZ do Talmberku
podívat se na zbytky hradu, podle směrovníku 2,5 km tam a pak zpět. I v tom lese bylo cítit, jaké je sucho, ani ve stínu člověk necítil moc osvěžení, jen v první části cesty, která vedla podél potoka a bylo kolem maliní a ostružiní, to jsem zobala, psi také dostali, to šlo, ale to sucho dál bylo samo o sobě vyčerpávající. Měla jsem obavu o Lajku, jestli mi to ujde, přece jen má nadváhu, kožich jsem jí podruhé neostříhala, je zase zarostlá, navíc má bolavou kyčel, ale dala to, holka moje statečná, prostě panička jde, tak půjdu za každou cenu taky. Došli jsme zpět na 20.h, dokonce si mě všiml výcvikář a jestli dobrý, pokývala jsem spokojeně hlavou, procházka mi vyčistila hlavu od jistého stresu. Večer mi přišla na mou sms odpověď od mé dobré známé, co občas vyrazíme spolu s mými psy na výlet, a i když to nemohla tušit, pomohla mi moc i přes tu dálku a nastala pohoda jak má být o dovolené, ještě v sobotu jsme si vyměnily pár sms, jak je naším zvykem dát o sobě aspoň jednou týdně vědět a byla jsem ráda, že jí mám.
Ve stanu se v těch vedrech nedalo být, jen jsem vždycky bafla, co bylo potřeba a ven. Stany jsme měli přímo na břehu Sázavy a mít prachy a být tam něco k mání, okamžitě kupuju, jak mně se tam líbilo, a to jsem si myslela, že bych z Děčína nešla. Mým štěstím bylo, že opodál byly vrbičky, které poskytovaly aspoň trochu stínu. Na place okolo hlavního slunečníku, kde se odehrávaly každovečerní schůze a ostatní se bavili dál až do půlnoci, jsem si mohla vypůjčit židle, takže jsem si dala 2 proti sobě, ta jedna sloužila jako stolek, vybalila jsem nákup z místního minimarketu a spolu se psy posnídala, úplná idylka - ranní snídaně na břehu řeky, po které pluly kačeny,
protože přes den neměly už pak klid, furt proplouvaly nějaké lodě.
A užívala jsem si i ty psy, když doma jim toho času tolik nedám. No a sobota už byla jiná než pátek, výcvikář se ráno sháněl po prášku na bolavou hlavu, což jsem se nedivila - celé dny na plném slunci. Cvičili jsme zároveň jak začátečníci, tak pokročilí, jen jsme stáli naproti sobě přes plac. Byl to záhul na tom sluníčku, doma jsem nenašla klobouk, musela jsem to vyřešit, protože jsem už pociťovala, že hlava začíná mít dost, tak jsem si poradila - vzala jsem špinavé triko z minulého dne, vymáchala ho v řece a přiložila na hlavu, to byla úleva, pomohlo to, takže jsem si ho pak po opětovném namočení uvázala kolem hlavy jako turban a bylo mi úplně fuk, jak vypadám, hlavní bylo, že plnilo účel a přežila jsem ve zdraví. Co mi na začátku vadilo, slibovali, že na místě bude WC a sprcha, jenže ta nebyla k dispozici, prostě jí nestihli vybudovat. Chlapi že se umyjí v řece, ženské že budou moci do nějaké restaurace přes řeku, že tam jsou i pokoje, tak tam. Jenže - určená nějaká hodina a domluvit se apod., to nebylo nic pro mě. Nakonec jsem využila rameno řeky, porostlé obstojně stromy a křovím a tam jsem si odbývala hygienu, bylo to osvěžující v té tekoucí vodě, pot šel dolu, i když to holt nebylo na koupání, ale jen na omývání se, přežila jsem, psi také, jaképak copak, nebyli jsme jediní.
V sobotu večer se konala táborová výstava psů, nenašla jsem odvahu tam vlézt, protože mi stačily vzpomínky na voříškiádu tehdy v ČK, jak se mi pak v podstatě vysmála kamarádka od střední, že jsem byla trapná. Bavila jsem se ale dobře, ostatní to pojali jako srandu a o zábavu bylo postaráno, skoro jsem pak až zalitovala, že jsem to nedala, mohla jsem slyšet hodnocení Šeryho, jak se jim jevil, njn, moje blbost. Nestihla se disciplína dítě a pes, byly tam 2 šikovné holčiny, jak skončila druhá vícviková hodina nedělního výcviku někdy kolem poledne, tak nám ty holčiny předvedly, jak to má vypadat a líbily se mi moc, šikovné holky.
Ještě po ukončení výcviku, dostali jsme všichni medaili spolu s diplomem za účast a 2x Smarty drink, se zase zatáhlo na pár minut a přišla přeprška jako v pátek, psi pospíchali do stanu jak rakety. Po likvidaci výcvikového prostoru šli ostatní na oběd a že se půjde na nějakou vyhlídku. Nechtělo se mi už jít v houfu a hlídat Šeryho, on byl už zase takový startovací, sebrala jsem se tedy jako v pátek a šla se psy sólo. Samozřejmě jsem došla až na vyhlídku Ratajskou, tj. 2 km do Ratají a 0,7 km na vyhlídku a zpět, chudák Lajka. Výhled ale stál za to, spadla mi brada, jaké panorama se přede mnou otevřelo, nádherná krajina a taková úhledná, čistá.
Do kempu jsme dorazili před 17.h, přesně podle plánu, plac prázdný, jen ten náš mini stan se tam ztrácel jak bobek na hnoji. Posilnila jsem se v bufetu, zcivilizovala se v rámci omezených možností a vyrazili jsme na vlak. Nejdelší přestávka byla v České Lípě, pocítila jsem přímo krizi a poprvé v životě využila nápojový automat a vychutnala si naplno Hot Choko. Doma jsme byli o půlnoci, jediné, co jsem potřebovala -sprcha a gauč a bylo po mně.