Kolem Klobouku a Lotaru

V sobotu 31.1.2015 jsme se s kamarádkou domluvily, že projdeme Lotarův okruh, kterého se kamarádka 14. února zúčastní.

http://smecka2012.rajce.idnes.cz/201501_31_Kolem_Klobouku_a_Lotaru/

Už na úvod jsem překvapila, byla jsem se psy po 13.h nachystaná už venku, když kamarádka dorazila. Divila se, že beru všechny 3 psy, suverénně jsem odtušila, že to zvládnou a Barušku případně ponesu. Nakonec to potřebovala nejen ona. Padala na nás něco bílého, sice ne intenzivně, ale kapuci jsem ráda využila. Po příchodu na louky mezi kopci Popovičák, Klobouk, Lotar a Chmelník jsem psy pustila na volno a polní cestou jsme všichni zamířili ke Klobouku, ten jsme obešly a dostaly se k rozcestí cest, kde jedna mířila na samotný Lotarův vrch, další by nás vyvedla zpět na louky, z třetího směru jsme přišly, vydaly jsme se tedy tou čtvrtou cestičkou, neprošlapanou, abychom Lotara obešli pěkně kolem dokola. Všimla jsem si, že fenky už by raději domů do tepla, ale kdo se dal na vojnu, musí bojovat, srdnatě jsem tedy vykročila za kamarádkou a svižným tempem jsme pokračovaly dál. Píši v ženském rodě, Šery je sice tříletý psí kluk, ale o něm se nemusím dál zmiňovat, choval se jako naprosto samostatná jednotka bez jakéhokoliv problému, ten si šel po svých, naběhal toho několikrát víc než my ženské, to je to mládí v psím nohatém vydání. Baruška, 11 letá kříženka jezevčíka, šla už v našich stopách a to byla známka, že už šetří své malé nožky křivé. Lajka, 13 kg kříženka velikosti kokra, už se také držela při nás a mně, protože jsme nikdy toho moc nenachodily v takovém terénu a ve sněhu, nedošlo, že už začíná mít nohy obalené sněhovými koulemi a těžko se jí jde. Zhruba v půli okruhu jsem odchytila Barušku, kamarádka jí chvíli podržela, přeházela jsem věci z batohu do tašky a Barušku jsme šouply do batohu, ten jsem si dala dopředu, abych Barušku mohla přidržovat a šly jsme dál. Batoh se osvědčil, Baruška se zklidnila, přece jen jí došlo, že to je pro ni lepší, mohla jsem si jí i hladit, což neprotestovala. Snažily jsme se jít podle mapky, ale v tom sněhu to bylo náročnější, cesty zasypané sněhem splývaly dokonale s okolím a každou chvíli otázka kudy kam cestička.

... Bylo jasné, že Lotar máme  po levé ruce, přišly jsme k větší křižovatce a kamarádka se obávala, abychom neskončily v Jílovém, to se mi nezdálo, já se spíš obávala směru na Vilsnici/Bohyni. Nechtělo se nám jít docela značným krpálem dolů, zkusily jsme tedy cestu po rovině, ale ta nás vyvedla na neznámé louky a navíc to tam nehezky studeně profukovalo. Rozhodly jsme se tedy vrátit ke křižovatce a vzít to dolů. Lajka už pokňíkávala, kamarádka si tedy zkusila ode mě vzít batoh s Baruškou a já nalákala Lajku k sobě a vzala jí do náruče, uff, bohužel to jsem nezvládla, ušla jsem jen několik desítek kroků a musela jí vrátit na zem. Kamarádka se lámala za námi smíchy a později mi barvitě líčila ten obrázek před sebou – moje funící vrávorající maličkost a nad mým ramenem hlava Lajky, která se v tu chvíli tvářila naprosto spokojeně a vysmátě.... Prý to bylo na fotku, ale nemohla fotit, měla plné ruce živého batohu. U rozcestí s krpálem jsem si Barušku vzala zpátky, bylo vidět, že je to o držkopád a rozhodně jsem nechtěla, aby se tam přerazila kamarádka, to radši sama a ani jsem nechtěla, aby šla přede mnou, kdybych padala já na ní, dopadla by holka špatně. Krpál jsme nakonec zdolaly a vydaly se už cestou necestou lesem dopředu doufajíce, že narazíme na cestu a to se nám po přechodu menší loučky i podařilo. Zase váhání, jestli se vydat vpravo nebo vlevo, ale vpravo to podle mě vedlo nad Chrochvice nebo i dál, zvolily jsme tedy směr opačný. Cesta se nám začala zvedat a zase obava, abychom neskončily na samotném Lotaru, vydržely jsme a po zdolání jedné vyvýšeniny jsme na sebe radostí začaly pokřikovat, že tam to známe a víme, kde jsme, hurrrráááá, to bylo radosti a úleva, že jdeme dobře, ještěže tam ta chata stojí. To by jeden neřekl, že se dá tak snadno kufrovat  pár minut od města... Baruška chtěla mermomocí ven z batohu těsně pod kopcem, takže teď, když zmizela obava z bloudění, jsem přiklekla k Lajce a s hrůzou zjistila, jak velké sněhové bambule se jí udělaly na nohách. Začala jsem jí je obírat, poslušně zvedala jednu tlapku za druhou a trpělivě držela. Jen co byly dole, dostavila se oboustranná úleva – Lajka hned běžela lehčeji a bylo vidět, jak pookřála. Ta panička, ta by zasloužila.... Na dohled jsme  měly Chmelník, udělaly jsme pár fotek a na těch loukách, byť mezi lesy a kopci, bylo najednou cítit, jak se začíná stmívat a přituhovat, brrrr, honem domu. Přiblížily jsme se k prvním krásnostudeneckým domkům, najednou se za námi objevili 2 běžci a kamarádka už halekala, protože je samozřejmě jako letitá atletka-běžkyně zná a hned s nimi probírala trasu Lotarova běhu. Co jí překvapilo, měla informaci, že kolem Lotaru se poběží proti směru hodinových ručiček a ono je to přesně naopak. Vyžila jsem té chvilky a znovu obírala Lajce sníh z tlapek. Pokračovaly jsme kousek po silnici dolů, to se Lajce nešlo dobře, asi jí už bolela i bříška tlapek, hledala si cestu po sněhu. Konečně zase louky, ty jsme už vzaly šikmo co nejkratší cestou a do popovičských uliček se dostaly až pomalu za tmy. Nohy bolely nejen nás dvě ženské, ale i ty moje fenky, nejhorší byly úseky z kopců dolu, auuu auuu, ta kolena. Konečně doma, kamarádka na mě pokřikovala, že mám dát psům za odměnu čabajku a že si jde koupit nějakou sladkou odměnu do Alberta, nemohla jsem odvětit nic jiného, než aby mi jí tam koupila a ještě přinesla, to prý ne.... škoda. Psi dostali svou večerní dávku granulí,  a když viděli, že sedím s nohama v lavoru s horkou vodou, uklidili se do pelechů a nastal klid, velmi nezvyklý touhle dobou, bylo po 18.h. Promazala jsem sama sebe Ice Gelem a mohla dál fungovat. Baruška tvrdě zařezávala pod stolem, ale když se chtěla zvednout, bylo vidět, že jí zadní nožky nechtějí poslouchat, promazala jsem jí také, ale jinou mastí, zabalili jsme jí do mikiny a uložili na gauč, vyspala se z toho a běhá normálně, stejně jako Lajka. Dnes mají pohov a ani neprotestují.