Smecka2012dc | Umělý rámus

Období konce roku mám na jednu stranu ráda, hlavně kvůli volnu. Vánočnímu šílenství jsem nikdy nepodléhala a nemíním s tím začínat, občas si ještě i vychutnám nálož pohádek v TV a cukroví, to ráda a na kila (ale k pečení jsem se ještě nedostala). Od doby, co mám Lajku, ho však také nesnáším - kvůli tomu rámusu, petardám, rachejtlím, světlicím - Lajka reaguje příšerným štěkotem a jak jsem se právě přesvědčila, v tomhle stresovém stavu dokáže vypnout a bezhlavě zdrhat. Včera jsem časně odpoledne vytáhla psy  na procházku na louku, měli jsme štěstí, na druhé půlce jen jeden pán s bílým psem, ten zakrátko odcházel, měli jsme pomalu celou louku jen sami pro sebe, libovala jsem si, jak se psi na volno proběhnou a ono prd. Na louku kus od nás přišli 2 mládenci, ozvala se rána, ohlédla jsem se po Lajce, mé fence, která je labilní nervák až na půdu, samozřejmě už nebyla na svém místě, najednou kluci hodili nějakou rachejtli, což o to, bouchla hezky do fialova, otočila jsem hlavu, Lajka nikde, otáčela jsem se dál a vtom jsem ji uviděla - zdrhala vyděšená k lesu. Zatrnulo ve mně hrůzou, jestli mi uteče, kde jí budu hledat, začala jsem řvát na ty mládence jak na lesy, ať toho nechají, zároveň jsem začala volat na Lajku, nervy jak špagáty, ta byla vyděšená a jak v šoku, naštěstí kluci další rachejtli ani petardu nehodili, museli slyšet, jak tam řvu. Lajka zmateně pobíhala sem a tam, uzlíček nervů, ale přece jen vyslyšela důrazné "ke mně", byla úplně mimo, to jsem na ní viděla, naštěstí se nakonec přiblížila natolik, že jsem jí mohla dát na vodítko a za jejího mohutného tahu jsme se vydali raději domů. Hrozný čas, ani za světla člověk nemůže jít se psem na procházku. Tedy může, Baruška ani Šery neřeší petardy ani rachejtle, ti jsou v pohodě, ale s Lajkou nic neudělám, ta je ve stresu a vlastně jsem jí poprvé takhle zažila venku a poznala na vlastní kůži strach o psa, kdyby zmizela v lese a co by se jí mohlo stát, hlavně ta její nešťastná dušička, ta by dostala zabrat. Kluci nás pak opodál šikmo míjeli, chvilku jsem se otáčela, jestli ještě něco nechtějí hodit, odpustila jsem si jakékoliv poznámky, ať je to jak chce, mohla jsem být ráda, že v kanonádě nepokračovali a mohla jsem se nechat Lajkou odtáhnout domu. Lajka byla jak v transu, táhla až sípěla, což normálně nedělá a chodí s prověšeným vodítkem. Doma jsem z ní při sundavání obojku měla silný pocit, že je mi vděčná, že jsme doma a že jsem jí nenechala napospas lesu, fakt jsem to tak cítila a sama jsem byla šťastná, že jsme všichni v pořádku doma. Držím všem pejskařům s podobně nervními psy palce, ať tohle bouchací období přežijou ve zdraví.