Lajka dle bývalé paničky hárala někdy v březnu 2012, čekala jsem na září a nic a po výletě do Bynovce to v pondělí 22.10.12 přišlo. Zkušenosti s háravkou v podstatě nemám, Barušku (nyní 8.letá kříženka jezevčíka) mi tehdy v r.2005 hlídala matka a tvrdila, že nic.... sousedka mi pak líčila, že byl s Baruškou na zahradě černý pes od panelky, taky že jo, bylo štěně, jedno, Bobánek jsme mu říkali a bydlí ve městě, jednou za čas ho potkávám. Lajka je v normálním stavu velká netýkavka, vrčí i na ty dva psy v domácnosti, prostě solitérka. Ovšem hárání, to je nářez. Šerymu se přímo nabízí, neustále by se ňuchali, kvíká jak poraněná, když jí Šery žďuchá do krku. Hlídáme, není kastrovaná, máme jí teprve od letošních květnových svátků, byť je šestiletá, o štěňata rozhodně nikdo nestojíme, kdo by se jich ujal. A kastrace něco stojí, uvidíme, zda se nám podaří zabránit nejhoršímu.
Ovšem dnes (1.11.12) - dnes s nimi nebyla řeč, asi nastal nejhorší čas, nebylo možné je nechat ani chvilku spolu nebo vylítat na zahradě, kdepak, chovali se jak zfanfrnění, tak zpět do baráku a oddělit, ještěže ten barák máme. Kotec taky, bohužel nedodělaný, takže Šery nakonec skončil v jedné sklepní místnosti, kde jsem nejdřív uklidila všechno, co by mohl rozkousat, z jeho dosahu. On je jinak rád volně na zahradě, ale nebude to nadále možné, pustil se pacholek do okusování vchodových dveří a i jinak je velmi úspěšný devastátor zahrady. Dveře ve sklepě dopadly stejně jako vchodové, byl pilný, zavřít ho tam ještě jednou, tak to budou skrz naskrz děravé dveře. Nezbylo než použít znovu klec, naštěstí chuť k žrádlu neztratil a za něčím voňavým si sám do té klece vleze i bez použití násilí.
Nejhorší dny byly opravdu o nervy, netušili jsme, jak silná je moc přírody, skoro jsme se obávali, jestli Šerymu nepřeskočí, působil opravdu jako mimoň. Naštěstí se dostal ven na procházky se svou paničkou (mou dcerou), ale konstatovala, že je opravdu naprosto paf z jakékoliv fenky a snaží se jen za ní, takže procházky absolvoval na vodítku. Trochu mu pomohla ta pěší procházka na první obeznámení se s agility (o tom je jiný můj blog). A konečně 5.11.2012 nastal dlouho očekávaný klid. Lajka začala vrčet a odhánět ho, no a dnes, tj. 24.11.2012, už na něho útočí jen proto, že hájí svoje území a chtěla by mě jen pro sebe, což nejde, jsou tři, docela přesilovka :-)
Napětí ale stále trvá, dle veterinářky se máme dostavit na sono až začátkem prosince. Uff, to se to vleče.... byť nemám ráda pohánění času, v tomto případě bych ho ráda posunula.... jak se to říká? VYDRŽAŤ!!!
4.12.2012 - na Barborku - výprava k veterinářce.Jelikož v tomto počasí autem nejezdím, neumím to a nemá cenu někomu muchlat plechy, vyrazila jsem se všemi třemi psy pěšky směr veterina. Samozřejmě zase na poslední chvíli, tak jsem ani Šerymu nebránila v tahání (jeho jsem měla připnuného na vodítku s tlumičem k dogtrekovému pasu), aspoň mě nutil zrychlit krok. Není to sice vůbec výchovné, ale někdy účel světí prostředky. Lajka byla na svém vodítku, ta šla poslušně, jen ty kamiony, ty jí děsí, to se zasekne u zdi a stojí strachy jak přibitá. Baruška běžela zpočátku vepředu na flexině (proto taky Šery táhnul - za ní), ovšem cestou začala zpomalovat, opravdu to s ní už není na dlouhé chození. Uřícená jsem dosedla v čekárně na židli, kouknu na mobil, parádní čas - my to dali za necelých 30 minut, což je úspěch. Chtěla jsem ty svoje miláčky odměnit, Baruška granuli odmítla a v tom mi to docvaklo - večer neměla zájem o večeři a zdála se mi trochu divná. To se potvrdilo - veterinářka jí změřila teplotu a měla přes 39, takže z očkování sešlo, uvidíme, co se vyvrbí nebo jestli to bude jen přechodného rázu. Lajka na stole poslušně vydržela vyšetření - výsledek:
UHLÍDALI JSME!!! Lajka není březí, všude čisto, jen si musela někde najít kostičku, ta byla v žaludku vidět, kolem ale pusto a prázdno, žádná štěňátka, hurrráááá!
Mně se ulevilo, odpadla velká starost, paráda. Šery nepotřeboval nic, byl přivázaný ke stolu, aby neboural ordinaci, a když jsem ho odmotala - má úžasnou schopnost si naněkolikrát obmotat vodítko kolem zadní nohy, že to pomalu vypadá na dobrovolnou amputaci, prostě jantar - okamžitě se vydal pod stůl, kde ležely 2 fenky od veterinářky a to neměl dělat - bez diskuse mu bylo dáno najevo, že tam nemá co dělat. Zpátky jsem nechtěla jít znovu ten úsek po frekventované Teplické ul. až k Ovčímu můstku, tak jsme kousek za ordinací přešli most přes Jílovák, kousek po kolejích Kozí dráhy a pak mě napadlo vyšplhat nahoru, docela výška, navíc hromady listí, na tom zbytky sněhu, no byla jsem ráda, že jsem to zvládla. Psi problém neměli, Šery lítal jak magor nahoru a dolu, taky si z toho srázu zasáňkoval na vlastních packách, to mě pobavil. Lajku jsem ani nesledovala, nebylo potřeba. Baruška se mi motala pod nohama, tak jsem dávala pozor, aby Šery nepodrazil nohy mně a já abych nezašlápla Barušku. Nahoře na malé vyhlídce (dole sběrný dvůr) jsem se pokusila o pár fotek a po vydýchání jsme se vydali k domovu a myslím, že si čtvernožci tu cestu užili a holky budou rády relaxovat po zbytek dne.
