2012_10_21-22 Víkend

Víkend 20.-21.10.2012 byl ve znamení mlhy. Dole v městě poměrně teplo a i když nebylo vidět na okolní kopce, tak viditelnost ušla. Naivně jsem si myslela, že na kopcích bude rozfoukáno – nebylo a byla i zima.

Sobotní výšlap jsem naplánovala v pátek v práci a původně bylo v plánu dojet busem do Huntířova, dál kousek po žluté TZ a poté po zelené na Sokolí vrch, nakonec zvítězila varianta číslo 2. Důvod - při chystání batohu jsem teprve začala řešit foťák, který neustále hlásí, že je paměťová karta chráněná a neumožňovala mazání ani pořizování dalších fotek. Nakonec mi pomohly děti, Lenka zapůjčila ten vnitřní kryt, Jiřík zase svou kartu a mohla jsem povolit zformátování a foťák se konečně umoudřil a umožnil focení. Ovšem proč se nemůžu zbavit hlášky o chráněné paměťovce, to netuším, to musím zjistit, protože po víkendu stačilo stáhnout fotky do pc a hláška je zpět a nedá se nic. A proč se o tom vůbec zmiňuji – díky počasí se fotit nedalo, nebylo nic vidět.....

Až po 12,30h jsem se s Lajkou a Šerym vydala na bus a u sociálky za mnou přiběhla Eliška a vítala se s Lajkou, ta si všimla i jejího přicházejícího přítele a běžela se s ním také vítat, to bylo radosti. Oba se shodli, že vypadá jinak, že je vyrovnaná a v pohodě. Pokračovala jsem s těmi dvěma na bus. Vystoupili jsme na konečné ve Folknářích a vydali jsme se do kopce po zelené turistické značce. Kolem nás mlha jak mlíko, radši jsem si ty své chlupáče hlídala, abychom se navzájem neztratili, ale byli poslušní, nikam neutekli a Šery zvládnul i pohled na srnku v lese, která vyběhla kousek od místa, kde jsem jim zrovna dávala pamlsky. Podle TZ jsme měli před sebou pouhých 1,5 km, ale jak to odhadnout. Sotva jsme opustili stoupání lesem a ocitli se na rovině na lukách, mlíko ještě zhoustlo. V dáli byli slyšet psi a také střelba, až jsem měla strach, abychom se nepřimotali nějakým honcům pod nohy. Začala jsem přemýšlet, jestli jít dál nebo to otočit a metelit domu. Přece jen jsem nakonec pokračovala, protože sem tam projela nějaká auta - po pár krocích se před námi objevily siluety lidiček a psů a hlavním překvapením byla skoro neviditelná rozhledna. Milada volala na celé kolo – tys to nevzdala, jsem se musela smát, že jsme fakt všichni blázni a myslela jsem si, že se neběhá – běhalo. Po přivítání jsem šla se psy na další louku pod rozhlednou, abychom se závodníkům nepletli pod nohama, byl tam pán s 5 jezevčíky a všichni se třásli na střapeček. Přijely také 2 chrtice, to byl šustot, když se rozeběhly Po návratu jsme byli za chvilku na řadě, Milada se postarala o nabuzení psů a Petr pustil naviják, byl natažený na krátkou trať, jak bývá zvykem u začátečníků. Šery šel první, jemu stačil pohyb a ten střapeček a rozeběhl se celkem dobře, jen v té mlze ho na chvilku ztratil z dohledu, ale chytil se a úspěšně doběhl do cíle.

Lajce musela Milada narafičit do střapce nějaké voňavé kolečko, potom se chytla, proběhla celou trať a s chutí se do kolečka pustila. Na první pokus to bylo úspěšné. S Miladou a Petrem jsem se pak vzápětí rozloučila a vydali jsme se zpět, stejně se měli po těch bězích rozchodit. Užili si běhání po lese a loukách. Následovala ta horší část cesty – připnutí na vodítka a po svých městem přes nový most až domu. Šery dost táhnul, z kopce to bylo nepříjemné, boty nesedí a otlaky na kloubech palců mě docela nepříjemně bolely. Na mostě už tolik netáhnul, asi zjistil, že to je zbytečné a taky už byl dost naběhaný. Tato procházka byla také vstupním testem pro nové vodítko s gumou od Zera a bederní pás od Ivety, který nabízela na bazoši, mně se osvědčil, vezmu si ho a můžeme případně i trekovat. Oba psy jsem na tom vodítku ale netrápila, každý má jiné tempo a proč Lajku trápit, na svém vodítku byla v pohodě, na rozdvojce Šery neskutečně táhnul a neladilo jim to. Domů jsme dorazili v 17,30, byla to nakonec fajn procházka.

V neděli jsem se překonala, a i když jsem vstala až v 7,30, podařilo se mi všechny 3 psy dát do auta a na louku v Růžové jsem dorazila před 9.h jako první, však se Marcela divila. Vrátily jsme si knížky, Marcela měla pro mě prášky pro Barču a já jí předala med, doplatek jí pošlu na účet. Na louku po nás dorazila Ilona se svou mladou stafordkou, je to moc pěkná fenka. Objevily se 2 bulinky, černá kříženka rhod.ridgebacka a kolie s pruhem na zádech, takže Šery byl z tolika holek u vytržení a málem jančil, tak ho Marcela trochu stáhla a bylo to dobré. Moje holky si pobíhaly okolo, jsou to solitérky. Na výuku jsem nezůstala, přemístila jsem se do Bynovce a šla se podívat na Slunečnou bránu 2,5 km od centra obce. Psům se samozřejmě volnost v lese líbila, pobíhali si okolo mě. Myslela jsem, že jsem v lese sama, kdepak – na hlavní cestě jsme potkali běžce, podařilo se mi psy zaujmout pamlsky, ani neštěkli, což byl úspěch. Nedaleko Slunečné brány se vyskytovali houbaři a na zpáteční cestě už se objevili i turisté. Slunečná brána byla do kopce, zajímavý skalní útvar, obešli jsme i okolní skály, pořídila jsem fotky a spokojená jsem se se svou smečkou vydala zpět k autu. Psi poklidně čekali, až je všechny usadím. Lajka musela být na předním sedadle, asi si to i užívala, Šery se snáší s Baruškou, ti byli vzadu. Zvládli na jedničku i zastavení u Lidlu, kde jsem nakoupila a konečně po 12,30 h. doma. Šeryho ještě čekala odpolední procházka s Lenkou, prý dokonce chvilku šel za ní místo před ní, asi už trochu unavený.

Zbytek dne jsem strávila chystáním jídla, pak u pc a ven jsem bohužel už nevystrčila pořádně nos, takže práce nula.